Jiří Kalenský

Nemocnice se musí trvale rozvíjet

Jeden z prvních projektů EPC se v ČR uskutečnil v jilemnické nemocnici a byl úspěšný. Nejen o něm hovoříme s ředitelem nemocnice Jiřím Kalenským.

Můžete představit nemocnici v Jilemnici a její postavení v regionu?

Jilemnická nemocnice se v roce 2017 sloučila s nemocnicí semilskou a od té doby je největším, nejkomplexnějším a nejmodernějším zařízením v okrese Semily i v přilehlém regionu. Pracuje v ní téměř 800 lidí, a je zde tak druhým největším zaměstnavatelem. V roce 2015 byla zařazena mezi 71 páteřních nemocnic určených k poskytování tzv. návazné péče, což představuje mezistupeň mezi akutní a vysoce specializovanou péčí.

Jak se nemocnice za čtvrt století změnila?

Nejjednodušší by to bylo ukázat na fotografiích z roku 1992 a nyní. Prošla rozsáhlou, téměř komplexní rekonstrukcí, byla vybavena moderními technologiemi a přístroji, dbá na kontinuální obnovu a údržbu. Za své největší bohatství považuje všechny zaměstnance bez výjimky, protože bez nich by se nemohla uskutečnit řada podstatných změn a vlastní, nikdy nekončící modernizace. Nemocnice ale doznala změn i v organizaci práce, ve výkonnosti i ve struktuře. Vznikla tři nová oddělení - první byla hemodialýza, následovalo ARO a vzápětí neurologie. Významný rozvoj zaznamenalo oddělení nukleární medicíny i radiodiagnostické oddělení, přibyly nové operační a porodní sály, došlo ke konsolidaci laboratoří, vznikla centrální sterilizace. Budovy byly propojeny spojovacími koridory, prakticky všechny objekty jsou bezbariérové, letecká záchranná služba může přistávat i v noci. Po připojení semilské nemocnice jsme rozšířili spektrum výkonů o další obory. Výkonnost nemocnice se za těch 25 let více než zdvojnásobila. Z ročního obratu 60 milionů se nyní blížíme částce 600 milionů Kč.

Jak důležitá je pro nemocnici spolupráce s městem, případně krajem?

Město svoji nemocnici podporovalo především morálně po celou dobu její novodobé samostatnosti. Rozdílná ekonomická síla města a nemocnice ovšem limitovaly výraznější pomoc nemocnici ze strany města. V roce 2005 poskytla Jilemnice své nemocnici 15 milionů Kč na dostavbu jednoho z pavilonů. Spolupráce s Libereckým krajem je dlouhodobá. Kraj se snaží nemocnici podporovat v řadě projektů a v posledních letech symbolicky přispěl na drobné opravy a investice. Významnější pomoc ze strany kraje by byla možná v případě, že by kraj vlastnil alespoň část nemocnice.

V Jilemnici se v devadesátých letech uskutečnil jeden z prvních dvou projektů EPC – Energy Performance Contracting v České republice. Byla to od nemocnice odvaha se do toho pustit. Jakou motivaci k tomu tehdy měla?

Bylo to v roce 1994, pamatuji si tuto akci poměrně dobře. Motivace byla jednoduchá, město plánovalo zlikvidovat mazutovou kotelnu vytápějící zhruba polovinu města včetně nemocnice a doporučeným dopisem nám tehdy oznámilo, že k tomu a tomu dni přestaneme dostávat teplo a teplou vodu. My jsme se tehdy hodně učili, jezdili jsme po různých odborných konferencích, sbírali jsme zkušenosti především u našich západních sousedů. A na jedné konferenci jsme potkali lidi, kteří projekt EPC představovali. Nemocnice neměla peníze a věděli jsme, že musíme zajistit vytápění celého areálu a teplou vodu. Projekt EPC nás velmi zaujal, stejně jako lidé, kteří jej představovali. Jméno pana Slavotínka nelze zapomenout.

Jak to hodnotíte s odstupem těch pětadvaceti let? Co bylo pro nemocnici nejužitečnější?

Těch věcí bylo vícero. My jsme už tehdy měli velkorysé plány na rozvoj nemocnice. Projekt EPC od svého počátku řešil právě i její budoucnost. Nešlo jen o vytápění a teplou užitkovou vodu, ale také elektrickou energii. Celý projekt stál 24 milionů Kč a byl financován ze švýcarských peněz. Úvěr byl díky správným propočtům za osm let splacen. Již v průběhu splácení úvěru jsme generovali úspory v nákladech na energie, které nám tehdy významně pomohly v jiných oblastech rozvoje nemocnice. To považuji za nejužitečnější.

Ceny energie se vyvíjejí, jak se zhruba změnily od doby, kdy jste v Jilemnici začali s úsporami?

Nejlépe nám to řeknou čísla. V roce 1993, rok před projektem EPC, činily v nemocnici celkové náklady na energie (bez vody) 5,1 milionu Kč. V roce 2018 tyto náklady činily 5,9 milionu Kč. To podle mne mluví samo za sebe, zvláště když si uvědomíme, že se nemocnice svým obestavěným objemem zdvojnásobila.

Za čtvrt století se proměnila energetika, proměnilo se i hospodaření s energiemi. Jak se to projevuje v nemocnici?

To je de facto kontinuální proces. Nemocnice věnuje maximální pozornost trvalé modernizaci systému měření a regulace, hledání úspor. Samozřejmě věnujeme pozornost i nákupu komodit.

Jaké další projekty jste v nemocnici od té doby uskutečnili z hlediska úspor energie a vody?

V rámci rekonstrukcí i následně jsme věnovali velikou pozornost zateplení objektů, rozvodům tepla i teplé vody, modernizaci řídících a regulačních jednotek i modernizaci softwaru. Co se týká vody, jednalo se více o politické než ekonomické rozhodnutí. Nemocnice, která je významným odběratelem vody, si nechala provést hydrogeologický průzkum a zjistila, že by byla v dodávkách vody soběstačná. Voda je v Jilemnici velmi žhavé téma již mnoho let, patří mezi nejdražší v ČR. Projekt nebyl po konzultacích s městem realizován z důvodu hrozícího navýšení ceny vody pro obyvatele Jilemnice.

Zaměstnáváte pro oblast energie a vody experta nebo si je najímáte?

Nevím, jestli je náš pracovník expertem, rozhodně vím, že je výborným zaměstnancem i člověkem. Samozřejmě, že další úspory realizujeme ve spolupráci se specializovanými firmami. Jilemnická nemocnice je dlouhodobě navyklá pracovat s velkými společnostmi. Vstupní náklady nebývají vždy nejlevnější, ale výsledek v převážné míře stál za to.

Jakým způsobem tyto akce financujete? Využíváte dotace?

Až na ojedinělé výjimky je financujeme převážně z vlastních zdrojů. Dotace jsme získali jen na zateplení některých objektů, a to od Státního fondu životního prostředí.

Jaké máte zkušenosti s dodavateli? Je dnes obtížné zajistit kvalitního dodavatele?

Máme asi celé spektrum zkušeností od výborných dodavatelů až po ty, které jsme museli, jak se lidově říká, vyhodit. Osobně spatřuji zásadní problém ve špatně nastaveném zákonu o zadávání veřejných zakázek a o bolestné snaze dosáhnout nejlevnější nabídky za každou cenu. Už můj dědeček říkával „levná věc je drahá věc“. A toho jsme všichni v posledních letech bohužel svědky.

Zavedli jste některé ze smart technologií, měření či regulace, jak jsou nyní na pořadu dne? Nebo to pro instituci, jako je vaše, není potřebné či jednoduše neekonomické?

Měření a regulace je naším každodenním chlebem již od roku 1994. Právě v tomto období probíhá modernizace softwaru. Nemocnice si nechává opakovaně zpracovávat energetické audity s návrhy na řešení úspor. Poslední audit zpracovaný před dvěma lety předpokládal náklady na realizaci navržených řešení přesahující 30 milionů Kč s návratností v horizontu více jak 20 let. V současné době sledujeme vývoj a budeme na něj reagovat.

V které oblasti se ještě dnes dá nejvíce ušetřit energie?

Osobně si myslím, že úspory záleží především na chování každého z nás. Zbytečně nesvítit, účelně větrat, nepřetápět, používat energeticky méně náročné spotřebiče, a tak dále.

Co byste potřebovali v současné době nejvíce v nemocnici řešit, nejen v energetice?

Má-li nemocnice řádně fungovat, musí se rozvíjet. Stojíme před několika úkoly. Potřebujeme přestěhovat ortopedii ze Semil a vybudovat ji v Jilemnici, potřebujeme vybudovat rehabilitaci, urgentní příjem, parkovací plochy, opravit komunikace, obměnit některé přístroje… Potřebujeme řešit i přistávací plochu pro leteckou záchrannou službu, neboť došlo ke změně územního plánu města. Potřebovali bychom alespoň 200 milionů Kč.

Jak dlouho v nemocnici pracujete a co pro Vás zatím bylo v práci nejtěžší?

V nemocnici pracuji od roku 1984, tedy 35 let, a od 1. 1. 1992 jako její ředitel. Když se tak ohlížím zpět, těch těžkostí nebylo málo. Asi největší problémy mám s absencí dlouhodobé strategie zdravotnictví. Rychle se měnící podmínky se střídajícími se vládami a jejich názory jsou pro strategické řízení nemocnice asi tím nejhorším. Za nejnáročnější a nejtěžší považuji jednání se zaměstnanci, kdy je opakovaně přesvědčujeme, že bez vlastních investic do modernizace a rozvoje nemocnice nebude mít nemocnice budoucnost a zaměstnanci práci v blízkosti svého bydliště. Ono to všechno souvisí s alespoň elementární finanční gramotností celé společnosti.

Nejen prací živ je člověk…Čím se zabýváte ve volném čase?

Pracuji ještě v zastupitelstvu města Jilemnice, ve zdravotním výboru na kraji, v Asociaci českých a moravských nemocnic… Volný čas se pak snažím věnovat rodině, kterou jsem léta zanedbával, milovanému psovi a práci na zahradě. Začátkem devadesátých let jsem si natolik oblíbil Jadran a jeho ostrovy, že alespoň jednou za rok na týden navštívím Chorvatsko. Ve zbytku času mám rád dobrou knihu.